Listopad 2017

Přemýšlím

30. listopadu 2017 v 23:04 | Samantha |  Já a blog
Přemýšlím, kdy jsem se vzdala představy šťastného života tak,jak jsem si ho představovala dřív, a rozhodla se "ho vyměnit za drobný", jak říká moje máma, když mluví o svém životě.
Kdy jsem představu naplněného láskyplného vztahu vyměnila za chvíle chtíče a pár pokřivených vztahů se svými bývalými.
Kdy jsem se začala smiřovat s tím, že přátelství někdy nevydrží, lásky odumřou, rodiny se rozpadnou a všechno dobré skončí?

Myslím, že když se stala TA událost, jsem tento názor poprvé doopravdy vzala za svůj. Do té doby jsem tyhle řeči slýchala od ostatních v kombinaci s údivem, že já to tak nemám. Jak je možné, že pořád věřím v dobro světa, v Lásku...

Věřila jsem. Říkala jsem si, že přeci musí existovat Štěstí, Spokojenost, Vzájemnost, Láska... A neříkejte mi, že to najdu v sobě, protože ano, najdu a každý den se snažím to aspoň chvíli vnímat. Ale je to půlka. Je to Jin. A já potřebuji, nebo spíše přála bych si, tu druhou polovinu. Jang.

Všichni říkali, jak jsem naivní. Jak tenhle svět není pohádka. No, není. A já na to právě přišla. Je mi necelé "půlstoletí" a zjistila jsem, že svět není "Nice".

A nějak nevím, co s tím.

Z posledních pocitů

11. listopadu 2017 v 11:21 | Samantha |  Já a blog
Někdy si říkám, že všichni to prostě zkoušíme. Vyplňovat tu prázdnotu, která přichází zákonítě po prvních nevydařených vztazích, po prvních skončených přátelstvích, po prvních bolestivých zkušennostech, zradách a šrámech...
A někomu se to daří více, někomu méně a někomu více-méně.
Ale všichni ji v sobě máme. Sedí někde v zákoutí naší hlavy a čeká na vhodnou příležitost, aby nás mohla ovládnout. Když jsme moc unavení. Moc opilí. Moc sami. Moc přetažení. Nervozní. Vyděšení.

Pak přijde a ovládne zbytky vůle. A najednou se najdeme sedět ve vaně pod horkou vodou a v záchvatu pláče. Protože takhle to prostě vypadá.

A další den už zase poctivě, jak mravenečci, zaplňujeme nová objevená potrkaná místa v duši. Přáteli, kteří zůstali. Rodinou, která se zrovna rozhodla zůstat a nerozpadnout. Jídlem. Knihami. Filmy. Sportem. Vírou. Čímkoli, co se tváří jako úříjemná činnost zaplňující mysl, city, tělo. Zaměstnat se a nevnímat, že vzdáu v koutku čeká TA věc na svou chvíli.

Tolik otázek "Proč?"

4. listopadu 2017 v 1:04 | Samantha |  Já a blog
Mám na svůj život tolik otázek, které začínají slovem "Proč".
Někdy se odpověď zjeví až ve chvíli, kdy už se přestanu ptát.
To potom se sama vynoří a zapadne na své místo do mozaiky, kterou mám předpřipravenou na své zdi jménem Život.
A někdy se odpovědi vůbec neobjeví.
Dřív mě otázky "Proč" vysloveně tížily.
Poslední dobou se jimi snažím tolk nezabývat, ale někdy, když mám volný večer a přemýšlivou náladu, procházím třeba staré fotky nebo si v hlavě "pouštím" vzpomínky...to potom ty otázky, které jsem mnohdy předtím i zapomněla, vyvstávají znovu a mnohdy ještě naléhavěji.
Vždy se týkají něčeho jiného, někdy vztahů, někdy mne, někdy jiných konkrétních lidí, někdy života obecně...
Občas objevím nějaké nezpracované téma nebo třeba zbytečný naučený model, která mi ztěžuje život. Tam se pak pokouším pracovat na změně či zlepšení.
A někdy jsou to jen místa, na nichž se časem usadily pavučiny a prach.