Červen 2008

1 kapitola

29. června 2008 v 11:28 | Samantha |  Kniha
Už zase se cítila osamoceně. Harry s Ronem byli na famfrpálovém hřišti, Ginny s Lenkou v Prasinkách a ostatní dívky se s ní moc nebavily. A tak si sedla na okenní římsu a dala se do čtení své nové knížky. Začetla se tak, že přestala vnímat čas.
Byla už skoro tma, když na jednu ze stránek dopadnul nějaký stín. Aniž by zvedla hlavu, posunula knihu více na světlo vycházející z pochodně opodál a pokračovala ve čtení. Po chvíli se jí za zády ozval povědomý hlas:
"Takhle si kazíte oči, slečno Grangerová."
Pomalu vzhlédla vzhůru. Vedle ní stál Severu Snape a zdálo se, že ji upřeně sledoval celou dobu, co si četla. Při té představě jí přejel po zádech mráz.
"Prosím?" zarazila se nad jeho neobvyklou starostlivostí.
"Říkal jsem, že si kazíte oči. Je už po večerce a tudíž se setmělo. Měla byste být už dávno ve svém pokoji," řekl. Obvyklý chladný tón se z jeho hlasu však jakoby vytratil. Díval se na ni, jak znejistěla, podívala se, kterou právě čte stránku, knihu zaklapla a opatrně slezla ze římsy.
"Pak se tedy omlouvám. Nejspíš jsem se začetla a zapomněla na čas…" sklopila pohled a očekávala nějaký školní trest. Místo toho ucítila na malou chvíli na svých prstech ty jeho, jak jí z nich beze slova vzal její knihu. Otočil ji a přečetl si nadpis. Příběhy nejmocnějších mágů.
"To vypadá na zajímavou četbu," pozvednul zaujatě obočí a namátkou knihu otevřel na nějaké stránce. Chvíli jeho pohled přejížděl po řádkách v knize, a ona tak mohla nepozorovaně sledovat svého profesora. Zvláštní, že nikdy před tím si nevšimla štíhlosti jeho prstů a jisté ladnosti, s jakou knihu uchopil. Že ji nikdy dříve nezaujal jeho temný pohled plný tajemství, ani charisma, které z něj vyzařovalo. Ani si neuvědomila, jak nepokrytě si jej prohlíží, když se jejich pohledy náhle střetly. Trhla sebou a sklopila oči. Vložil jí do rukou knihu. Jejich prsty se opět mimoděk setkaly. A pak ucítila, jak jí jemně zvednul za bradu a donutil ji tak ještě jednou se na něj podívat. Z jeho pohledu už necítila tolik chladu jako jindy. Nepatrně se pousmál, pak se otočil a odcházel rychlým krokem chodbou pryč.

Poslední vteřiny na základce....

27. června 2008 v 23:11 | Samantha |  Já a blog
To bylo něco neskutečnýho...nejdřív nám třídní pustila prezentaci z našich fotek a hrála k tomu písnička od Holki - Vzpomínky....to už sem řvala. pak sme jí šli poděkovat, a to už sem se málem sesypala...prostě jak tam stála, najednou uplně jiná a přitom tak bolestivě stjná...bože. Prostě sem řekla jen "děkuju" a rozbrečela se a objala jí... Mno a poslední zvonění....člověk šel po těch schodech, po kterých chodíval tisíckrát a nadával, a teď to bylo najednou opravdu naposled a člověk si přál tam stát a neodejít..... a byl to totální konec...šla jsi po schodech a ostatní, kteří před sebou měli ještě aspoň rok, ti zvonili klíčema...a člověk jim tak záviděl.... Lidi, jsem z toho fakt v prdeli.

Omlouvám se...

19. června 2008 v 7:22 | Samantha |  Já a blog
Vím, že jsem naslibovala hory doly, ale...vůbec nemám náladu na psaní, ani na žití samotný...opravdu, poslední dobou se cítím hrozně. Vážně bych chtěla něco napsat, ale...Nějak to prostě nejde.
Doma jsou problémy, s lidma ve škole se i těch posledních 14 dní, co máme být spolu, hádáme...a já mám sama v sobě tak strašnej zmatek, že to prostě nějak nejde....
A opravdu mě to mrzí, přišlo mi, že se vám snad i líbilo, jak píšu, a teď nejsem pro vás, kteří jste mě drželi nad vodou i při přijímačkách, schopná napsat ani písmenko...
Už je to tu zase, výčitky. Prostě si stále jen ve svym životě něco vyčítám a nejsem schopná na tom nic změnit...
Takže...snad jen ještě jednou...
Omlouvám se........
Snad se mi "psací" nálada za čas vrátí, možná, že budu mít o prázdninách větší klid nebo tak....prostě snad na mě nadobro nezapomenete....
Mám vás ráda, doufám, že se máte líp než já...
vaše Samantha