Listopad 2007

Last war

18. listopadu 2007 v 21:47 | Samantha |  I malá zrada může zabíjet...
A pak to přišlo. Až moc rychle na to, aby se na to dalo psychicky připravit. Až moc tvrdě, než se dalo předpovídat.…Poslední válka…

Čistě pro přesnost...

18. listopadu 2007 v 20:45 | Samantha |  I malá zrada může zabíjet...
Severus Snape zaslechl i přes zvukové kouzlo nějakou ránu a šel se podívat, co se stalo. Když spatřil, že tam Hermiona není, nemohl uvěřit svým očím. Nejen, že tam nebyla, ještě k tomu mu vymlátila půl pracovny. Pomalu jím lomcoval vztek. Chtěl se otočit a odejít se vyřvat do pracovny, když v tom spatřil na stole dopis.

Strohý děkovný dopis

18. listopadu 2007 v 20:39 I malá zrada může zabíjet...
Sotva odešel, tiše se zvedla z postele, usrkla si čaje a jala se shánět svoje věci. Nenašla však nic, až na Snapeův smrtijedský hábit. Sice se jí příčilo obléci si právě tohle, ale lepší něco než nic. Oblékla se do něj a potichu si přivolala svou hůlku. Byla položená na krbové římse.

Být připraveným...

18. listopadu 2007 v 20:36 I malá zrada může zabíjet...
Prospala celý následující den. Severus věděl, že je unavená, ale že až tolik, netušil. Prozatím se tedy přemístil do vedlejšího pokoje-pracovny, a nechal Hermionu v klidu odpočívat.

Tak jsem se ještě nedávno cítila...

17. listopadu 2007 v 14:27 Já a blog
Protože si dělám pořádek v pokoji, našla jsem to a řekla jsem si, že to dám sem a papír budu moct vyhodit. A vy mi můžete napsat svůj názor na toto...ehm...dílo, a na to, jestli jste se taky někdy cítili takhle strašně... Dík
Vaše Samantha

Dva polibky

16. listopadu 2007 v 18:21 | Samantha |  I malá zrada může zabíjet...
Celou dobu, co jela v autobuse, tiše plakala, až vyčerpáním nakonec usnula. Stan ji dokonce přikryl a když dorazili do Bradavic, lehce s ní zatřásl:
"Hermiono, jsme tady…"
"Ah, už? Děkuji…" podala mu omluvně deku a vystoupila. Rozhlédla se a přímo proti ní se vyjímalo nádherné panorama bradavického hradu a jeho rozlehlých pozemků.

Zrada číslo jedna

16. listopadu 2007 v 13:57 I malá zrada může zabíjet...
Vrátila se po náročném dni konečně domů z práce a jediné, po čem doopravdy toužila, bylo si chvilku odpočinout. Odemkla dveře svého bytu a spatřila Harryho boty nedbale pohozené v předsíni. Dnes je doma nějak brzo, pomyslela si, když v tom zaslechla z ložnice nějaký šramot.

Epilog

7. listopadu 2007 v 18:35 Tma
"Slečno Grangerová, jako obvykle na 613?" otázala se milá paní u recepce.
"Ano, můžu?"
"Jistě, jděte."

Uschlá růže

7. listopadu 2007 v 18:34 | Samantha |  Tma
Všechno se slívalo v jedno obrovské bílo. Hermiona se snažila rozpoznat, co se děje. Po chvíli spatřila obrysy pokoje v nemocnici sv. Munga. Vyčerpáním zavřela oči. Strašně se jí chtělo spát a myslí jí vířily zmatené obrazy, o kterých nevěděla, jestli se skutečně staly…

Poslední ráno...

7. listopadu 2007 v 18:32 | Samantha |  Tma
Ráno se Severus vzbudil jako první. Opatrně se otočil a sledoval spící Hermionu. Byla tak nádherná, měla andělskou tvář, na vlasech se jí lesklo ranní slunce. Pomalu zbarvovalo nejen Hermioniny vlasy, ale i celou místnost, do ruda. Severus to pozoroval a přese všechno, co se mu snad i povedlo, se jej zmocňovala úzkost.

Byt

4. listopadu 2007 v 0:01 Tma
Probably gothicSeverus Snape zanechal své mladé já v jednom opuštěném domě. Zabezpečil ho všemožnými kouzly a vydal se do bytu, který si pronajal pro tuto noc. Už zítra buď přepíše dějiny, nebo… nechtěl na to myslet…
Hermioně se trochu klepal hlas, když začínala s vysvětlováním:
"Víte, jeden můj přítel…řekla bych, že nejlepší a nejspolehlivější ze všech lidí co znám, má jisté…informace…o tom, že…" nevěděla, jak by to měla říct, a tak jim to prostě bez obalu oznámila," že se váš dům chystají napadnout smrtijedi," dořekla rychle.
Lyli na ni nevěřícně koukala, ústa údivem otevřená. James se zastavil uprostřed pojídání bagety a jen naprázdno otevřel a zase zavřel pusu. A pak začali oba dva naráz odporovat:
"To je hloupost…"
"Nikdy jsme nikomu nic neudělali…"
"Neměl by k tomu žádný důvod…" popírali možnou skutečnost jeden přes druhého.
"Nechte mě to prosím vás vysvětlit," překřikla je konečně Hermiona. Oba se tedy utišili a jen poslouchali příběh o věštbě a jejím naplnění. Když Hermiona dovyprávěla, Lily zbledla a omdlela. Naštěstí ji James stihnul zachytit. Sám na to koukal dosti nevěřícně, Hermiona však naléhala. Času nebylo nazbyt…
"Prosím vás, udělejte, co vám říkám! Musíte strážcem tajemství učinit Siriuse Blacka a zakázat mu, předat toto poselství někomu jinému, zvláště pak ne Petrovi. Neptejte se mě proč, prostě to udělejte. A přestěhujte se jinam. Alespoň prozatím…" dokončila zadýchaně Hermiona a posadila se vyčerpaně na schody poblíž. James tam položil svou manželku a něžně se jal popleskávat ji po tvářích.
"A co když je to past?" pohlédnul po chvíli nedůvěřivě na Hermionu.
"Co když mě chceš zrovna ty nalákat do pasti," zamyslel se. Dívka složila hlavu do dlaní. Tohle je konec, nedokáže to. Když v tom se probrala Lily a řekla:
"Jamesi…měli bychom jí věřit. Nevím proč, ale mám pocit, že tahle dívka nás nechce oklamat…Pomoz mi vstát a uděláme, co říká. Sbalíme si pár věcí, vezmeme Harryho a půjdeme za Siriusem, on už nám něco najde…"
Při zmínce o Harrym Hermionou projelo bolestné bodnutí. Nedala to však na sobě znát a znovu se obrátila na mladý pár. James zrovna odporoval:
"Ale Lily…"
"Ne, Jamesi, prosím. Je to mé přání."
"Jak myslíš zlato. Ale stejně si dám pozor…"
"Díky bohu," pousmála se vyčerpaně Hermiona. Zvedla se a odcházela. Slunce začalo pomalu zapadat a jí teprve teď došlo, že neví, kde by měla zůstat přes noc. Sáhla do kapsy u hábitu v naději, že by našla aspoň pár mincí na nějakou horší noclehárnu, ale nebylo tam nic kromě nějakého pergamenu. Rozložila ho a poznala Severusovo písmo. Stálo tam:
Hermiono,
Přemístěte se na sluneční náměstí a odtud do ulice číslo pět. Tam je starý činžák a v sedmém patře je byt na dnešní noc. Tak tam jděte a odpočiňte si.
Severus Snape
Hermiona si dopis ještě jednou přečetla a pak ho pro jistotu spálila. Něco ji však zarazilo. Ne to, že by Severus na něco takového pomyslel, už si začala zvykat na jeho talent domýšlet věci dopředu. Co ji zarazilo bylo oslovení… přemístěte, jděte, odpočiňte…Jako by se vůbec nic nestalo… Ale ono se vlastně skoro nic nestalo, jen… zakroutila hlavou, aby zahnala dotěrné vzpomínky na včerejší noc. Zamyslela se a soustředila se na místo, kam se chce přemístit. Za okamžik už stála na slunečním náměstí a přímo před sebou, na začátku ulice číslo pět, spatřila činžák, rohový, poněkud omšelý, ale přesto s velkým vnitřním kouzlem… Váhavě strčila do vchodových dveří, které se otevřely. Vešla dovnitř a po schodech do sedmého patra. Trochu se při tom zadýchala, tak se opřela o zábradlí a vydýchávala ten výstup. A pak před sebou uviděla ebenové dveře se stříbrným štítkem Grangerová Hermiona. Chvíli váhala, pak však sáhla i do druhé kapsy pláště. Až úplně na dně byl klíč. Pomalu jej vytáhla z kapsy a na něm se na kroužku houpal přívěsek. Bylo to stříbrné S . Mia se maličko pousmála a odemkla si dveře od bytu. Vešla do temné předsíňky. Zula si boty a postupovala dál. Ocitla se ve velmi vkusně zařízeném obývacím pokoji. Do vybavení mimo jiné patřil ebenový stůl a dvě černá, kožená křesla. Na stole stály v černé váze rudé růže, bylo jich neuvěřitelně mnoho. Velkými okny v ebenových rámech mohla vidět ztemnělé ulice Londýna rozzářené mnoha světly. Nemohla se vynadívat na tu nádheru, bylo vidět, že vlastník je bohatý, a zároveň i vkusný, žádné zbytečné okázalosti, pouze minimalistická kvalita. Na krbové římse přímo naproti ní stála nějaká fotografie. Pomalu k ní došla a sundala ji. Byla na ní nějaká žena. Byla to přímo umělecká fotografie, žena měla rudé rty a rusé vlasy rozprostřené na porcelánově bílých ramenech ohnivě jiskřily. Byla velmi podobná Lily…až moc podobná, akorát mladší…Hermiona vydechla a sklopila oči, aby je vzápětí znovu zvedla a nevěřícně si ji prohlédla. Ano, teď již nebylo pochyb, byla to ona… Mia nakrčila čelo, položila fotku zpátky na římsu a otočila se. Udělala jeden krok, když v tom do ní vjel ohromný vztek na celý svět, a hlavně na něj. Otočila se a vší silou se rozmáchla. Čekala, že se ozve zvuk tříštícího se skla, místo toho však někomu vytnula pořádnou facku. Pomalu otevřela oči se strachem, koho spatří. Stál tam on. Severus. Tvářil se přímo vražedně, z očí mu šlehaly blesky.
"Co to mělo znamenat?" otázal se tiše, tak, že mu skoro nerozuměla.
"Já…nevěděla, jsem, že to jsi…teda jste vy…" sklopila pohled, částečně zahanbením a zčásti zklamáním. Chvíli bylo neuvěřitelné ticho, a pak udělal něco zvláštního. Nadzvednul jí bradu a palcem jí setřel slzy, které jí bůhvíproč stékaly po tvářích.
"Už zase kvůli mně pláčete, slečno Grangerová," povzdechnul si tiše.
"To není kvůli vám," chtěla namítnout, ale podíval se na ni tak zvláštně, že to radši nedořekla… Otočil se zády k ní a poodešel k oknu. Stála tam a nevěděla, co dělat. A tak jen mlčela. Mohlo to trvat vteřinu a nebo také věčnost… Nakonec se však otočil, pomalu přešel až k ní, objal ji kolem ramen a políbil. Tak něžně, a při tom intenzivně… Když ji směroval do ložnice, byla tou, která otevřela její dveře…