Kapky deště, kapky krve...kapky jedu...

29. ledna 2007 v 20:00 | Samantha |  Jednorázové povídky
Kapky deště pomalu dopadaly na okna bradavického sklepení. Kap, kap, kap…

Severus Snape, tajemný a ironický muž v nejlepších kouzelnických letech, seděl ve svém oblíbeném, černým sametem potaženém, křesle. Přemýšlel. O minulosti, o současnosti…možná i o budoucnosti, tu si však nedovolil v této době odhadnout… Byl to jeden z těch těžkých večerů, postupně přecházejících v temnou noc, kdy Severus přemýšlel, zda by nebylo lepší to vše jednou pro vždy ukončit. V ruce držel pohár z broušeného skla a v něm se třpytilo červené víno.
"Má stejnou barvu, jako moje krev, která by v pomalých a trýznivých intervalech odkapávala poslední vteřiny života…Mého života…" uvažoval nahlas.
Tady, ve své pracovně, to dělal často…
"Byl jsem vrah. Byl jsem Brumbálův špeh. Byl jsem mladý. Byl jsem slabý…" poslední slova dořekl tak hořce, že ho to až samotného překvapilo.
"Vida, co se ve mně ještě skrývá, takové zloby a znechucení…ponížení a strachu…" vždy v noci takto přemýšlel. A od Brumbálovy smrti o tom začal přemýšlet i ve dne. Začalo ho to pomalu sžírat. Každý den si vybavil některou z jeho dřívějších obětí. Dnes to byla McGonagalová…
"Tu ženu jsem vlastně svým způsobem obdivoval. Dokázala si udržet respekt, aniž by byla přehnaně arogantní. Když jsem spatřil nenávist, která se jí zračila v očích, když jsem s ní bojoval…"
A nakonec tu byl Brumbál. Přesněji tedy vzpomínka na to, jak ho sám žádal o vlastní smrt…Bylo to asi nejtěžší rozhodnutí v jeho dosavadním životě…i když, možná by se našlo ještě jedno, které svým obsahem toto předčí…Ne, nechtěl vzpomínat. Ale vzpomínky mu samy vytanuly před očima a byly živější, než snad kdysi byla i samotná skutečnost…
"Ne, Severusi, neodcházej…" pohledná rusovláska se na něj dívala, v očích měla slzy. Nechtěl jí do nich pohlédnout. Kolik bolesti již způsobil těm čistým a upřímným očím. Vlastně celé osobě Lilly Evansové způsobil nemalá trápení. Miloval ji. Miloval ji tak moc, že pro její vlastní dobro a bezpečí ji přenechal Potterovi. Tomu Potterovi, který mu celou školní docházku ničil život. Ale co by neudělal pro NI… Naposledy se tehdy zahleděl do těch krásných, zelených očí a odešel. Jen tak, bez vysvětlení. Kdyby jen tušil…
"Ksakru!" vyletěl z ničeho nic vzteky z křesla a mrštil skleničkou o zem. Drahé víno se rozlilo a ještě dražší sklo se roztříštilo na miliony kousků. Stejně tak malých a bodavých, jaké měl Severus Snape zaryté v srdci tehdy v noci…Ne, nechtěl vzpomínat, nemohl…musel.
"Lillyan, otevři." Zasýpal, hrdlo stažené předtuchou toho, co prostě muselo následovat.
"Severusi, ty jsi se…" otevřela dveře a strnula. Ve dveřích sice stál Severus, ale měl na sobě smrtijedský plášť.
"Tak tys to udělal…" vzlykla. V náručí držela malého Harryho.
"Lillyan, kdybys…kdybych…" a vyslal proti ní Avadu. Kletbu, jež se nepromíjí. A již on sám si nikdy neodpustí…
Pak byl na řadě Potter starší. Sám se zděsil, když si uvědomil, že mu to přeje.
"Jsem opravdu takový bídák?" ptal se sám sebe tehdy v duchu. Dnes už se neptá. Ve své mysli pouze konstatuje:
"Jsem bídák." Ano, to je on. Severus Snape, zapšklý učitel lektvarů, z nějž byste museli kloudné slovo vypáčit. A stejně byste se ho nejspíš nedočkali…
"Jen ať všichni vědí, jaký jsem. Ať se bojí, a hlavně, ať nikdy nezopakují mou chybu. Nikdy!" zařval do noci.
A potom se náhle uklidnil. Najednou věděl přesně, co měl udělat. Co chtěl udělat už dávno. Ze stolu plného potřeb pro lektvary si vzal ten nejsilnější jed, který měl. Tím by zahubil snad i samotného Pána zla. Nejdříve se skrze okno podíval na barvu. Byla sytě zelená…
"Jako barva jejích očí…" pomyslel si ještě, odzátkoval láhev a celý obsah vypil.
Na druhý den se konal pohřeb.
"Měl by radost…" pomyslela si Hermiona, tou dobou již profesorka v Bradavicích. Ačkoli očekávala, že snad nikdo nepřijde, přepočítala se. Poprvé v životě se spletla.
"To by ho jistě potěšilo…" oči měla zalité slzami. Jen ona věděla, proč… Přišlo spousty lidí. Vyšlo najevo, že tento profesor byl vlastně v celku oblíbený. I Neville Longbothom plakal. A ačkoli ho Hermiona ze začátku podezřívala, že je to štěstím, Neville byl opravdu zarmoucený. Na celé Bradavické pozemky se snesl stín. A do toho zazněly oslavné fanfáry a černá rakev se pomalu snášela do země.
"Ta barva…tu jsi měl taky rád…" šeptala Hermiona a po tvářích se jí koulely slzy.
P.S. Je to tak trochu telenovela s tím, kdo koho miluje či oplakává...Přes to doufám, že jsem alespoň trošku vystihla Sevovy myšlenky....Mám horečku, tak na to berte když tak prosím ohledy v kritice=)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | Web | 30. ledna 2007 v 17:27 | Reagovat

Jej, tak to ti přeju, abyses uzdravila co nejrychleji... Jinak myslím, že tohle se kritizovat nedá a ty myšlenky jsi, podle mého názoru, dost dobře vystihla, protože Severus měl těžký život a podle toho taky nemůže mít veselý myšlenky... Ale plp piš dál!!! Strašně se těším, až jsem něco přidáš... =o)

2 Samantha Samantha | E-mail | 31. ledna 2007 v 8:10 | Reagovat

Jéé, Karin...ty mě ustavičně přivádíš do rozpaků ty jo...Fakt díky=) Pro tebe je radost psát...=)

3 Hornet Hornet | E-mail | Web | 19. června 2007 v 18:31 | Reagovat

uf, tedy, povídka bezvadná (jako obvykle :)) ale už mě štve, jak všichni píší, že byl Sevie v mládí zamilovaný do Lilly... Jestli Rowla napíše, že je tomu opravdu tak, tak ji asi umlátím... :))

4 Samantha Samantha | E-mail | 19. června 2007 v 19:29 | Reagovat

Děkuju za pochvalu=)... Je to poměrně utkvělá představa, že ji Severus miloval, ale uchyluji se k tomu jen v málo povídkách právě proto, že je to už ohraný... Ale nějak se tomu nešlo vyhnout=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama