9.kapitola - Ty v mých snech

24. ledna 2007 v 21:13 | Samantha |  A na nás slunce nesvítí...
Jeho nejhorší obavy se potvrdily. Dvě silné dávky lektvaru zapomnění v jedné malé dávce nápoje. To bude mít katastrofální účinky.

Nejen že si nebude pamatovat jeho, nebude si pamatovat nic! Nic od doby, co nastoupila do Bradavic…Všechno se bude muset učit znova,
Což pro ni sice nebude až takový problém, ale přes to to bude mít příšerný následek. Bude to pro ni hrozný šok…
Madam Pompfreyová také okamžitě zhodnotila situaci a podala jí protilék. Sama však věděla, že příliš pozdě na to, aby zachránila její vzpomínky…
Hermiona se probudila asi po týdnu.
"Kde…kde to jsem?" ptala se vyděšeně.
"Uklidněte se slečno. Jste v ošetřovně. Měla jste jistou nehodu…"
"A co rodiče? Přežili ji?" vypadala vyděšeně.
"Nebojte, vaši rodiče jsou v naprostém pořádku u vás doma." Tišila ji Poppy.
"Díky bohu…a kde tedy vlastně jsem?" zeptala se znovu.
"Na ošetřovně. Více vám k tomu poví profesorka McGonagalová. Támhle jde." Ukázala ke dveřím.
Na zápraží stála přísně vyhlížející žena…
"Dobrý den, slečno Grangerová. Jsou tu jisté okolnosti vaší nehody, které vám musím vysvětlit…" dala se do vyprávění. Hermiona na ni zírala s otevřenou pusou.
"Takže já…já jsem…čarodějka?" vyvalila na McGonagalovou oči.
"Jistě, a velmi dobrá čarodějka. Ovšem někdo vám nalil do pití silnou dávku lektvaru zapomnění a vy jste všechno…"
"…zapomněla…" dořekla.
"Jsem ráda, že nedošlo k vážnějším poruchám…všechno se doučí…" V tom se do ošetřovny, i přes přísný zákaz, dostali dva chlapci. Nemohla si vzpomenout kdo jsou, ale měla pocit, že je zná…
"Hermiono, jsi v pořádku?" ptali se jí udýchaně.
"No…já nevím…kdo jste?" pohlédla na ně.
"Harry…" ozval se zrzek " ona neví kdo jsme!"
"Hermiono…" promluvil na ni druhý chlapec. "Ty…si nevzpomínáš?"
"No…" zamyslela se "vlastně vím, že jste pro mne byli…podstatná součást života…"
"Jooo!" zavýsknul zrzek. "Mio, zkus si vzpomenout, jak se jmenuju."
"Já…nevím…tohle…omlouvám se, vážně mě to mrzí…"
"To nevadí…" sklopil oči zrzavý chlapec.
"Tak…my zase půjdeme…" pronesl kluk s jizvou na čele.
"Na shledanou!"odvětila profesorka, která tam seděla a nechala je si povídat.
"Naschle paní profesorko…Ahoj Hermiono!" pozdravili, chvatně se otočili a odešli.
"Myslím, že toho pro dnešek na vás bylo příliš. Lehněte si a vyspěte se." Zvedla se McGonagalová.
"Zatím, paní profesorko." Řekla Hermiona a v momentě usnula.
Zdály se jí dost hrozné sny. Chvíli byla se zrzkem na nějaké šachovnici, potom zase honili nějakého vraha…Bylo jí to tak strašně povědomé…
Snape přecházel po svém kabinetu a přemýšlel. Byla tma a všichni žáci měli být ve svých postelích. Teoreticky by ho nikdo nemusel spatřit…Prostě se potřebuje pouze přesvědčit…
Přehodil přes sebe plášť a vydal se směrem k ošetřovně.
Její sny se mezitím změnily…Křičela na nějakého muže na schodišti, protože ji urazil.
S tím samým mužem se pak hádala na parapetu. A ten samý muž ji vedl na ošetřovnu se zlomeným kotníkem…A tento muž ji k sobě tisknul v nějaké místnosti a říkal jí, ať se nebojí a že má být silná…"
Přišel tam. Tiše otevřel dveře ošetřovny a vydal se k její posteli. Jeho pohled padnul na její vlasy rozprostřené na polštáři, na její obličej ozářený měsíčním světlem…
"Hermiono…" zašeptal tiše tak, aby ji nevzbudil…
A s tím samým mužem se potom líbala tak, že se jí celý svět točil…milovala ho…
"Severusi…" vykřikla ze spaní a probudila se.
Jejich pohledy se střetly…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama