3.kapitola - Okenní rám

24. ledna 2007 v 21:08 | Samantha |  A na nás slunce nesvítí...
Celé následující týdny se jí vyhýbal. Ovšem, proč si to nepřiznat, ani ona se o setkání nějak zvlášť nepokoušela…

Zhruba dva týdny na to byli přestěhováni všichni zpět do Bradavic. Hodiny lektvarů se pro Hermionu staly utrpením. Snape si jí sice vůbec nevšímal, což nebyla zase až taková změna, ale stejně měla pocit, že koutkem oka sleduje každý její pohyb. Ruce se jí třásly pokaždé, když přidávala přísady a její lektvary začaly být čím dál horší. Harry s Ronem si všimli Hermionina rozpoložení...
"Mio, vážně ti nic není?" ptali se starostlivě.
"Ne, opravdu ne, jsem jen poslední dobou nějaká unavená." odpovídala jim pokaždé.
Večer Hermiona nemohla usnout. Rozhodla se, že se půjde projít po hradě.
Sedla si na jednu z okenních říms v Bradavicích a zasnila se.
"Chtěla bych vědět, jaké to je ho líbat…"
"Opravdu byste to chtěla vědět?"
Vzpomněla si na jejich rozhovor. Vlastně poslední dobou myslela pouze na něj…
Zahleděla se z okna za mřížemi, oči se jí sklížily a usnula.
"Grangerová! Co tady děláte?!" probudil ji zvýšený hlas. Jeho hlas!
"Já, totiž…" koktala. "Asi jsem usnula…"
"Od kdy se spí na římsách?" ironie z jeho hlasu přímo odkapávala.
"Vlastně nespí, ale já jsem se zamyslela a…" stále seděla na okně.
"Nechtěla byste třeba slézt?" pokračoval kousavě.
"No…vlastně ne." Podívala se mu drze do očí. Přímo jí z nich plál hněv.
"Nedívejte se na mne tímto drzým způsobem." Odpověděl jí nebezpečně tiše.
"Nebo co?" také skoro zašeptala.
"Nebo…" nedořekl. Díval se do těch upřímných oříškových očí.
"No?" otázala se s očekáváním. Pomalu se k ní začal přibližovat…
"Nebo…" Cítila jeho dech na svých rtech. A potom se odtáhnul.
"Jděte spát Grangerová…" nakrčil obočí. Nevypadala, že by se měla k odchodu. Vyčkávala.
"Hned!" zazněl hradem jeho ostrý hlas. Pomalu se sesunula z okna a následně bolestí i na zem.
"Au…" sykla. Okamžitě se k ní sehnul:
"Grangerová, jste v pořádku?" tázal se.
"Strašně mě bolí záda…" zatnula zuby.
"Nemáte se čemu divit, vždyť jste tam seděla skoro celou noc."
"Ale já se nemůžu bolestí ani pohnout." Vzhlédla k němu za země. Byla tak bezmocná…
"Pojďte, pokuste se postavit." podal jí ruku. Když se ho chytila, jejich pohledy se střetly.
Opatrně se zvedala a sykala u toho bolestí. Když se konečně narovnala, stála toporně jak prkno a bála se jakkoli pohnout. Nakonec to Snape vzdal, podepřel ji a takto do něho zavěšená došla na ošetřovnu. Přes veškerou bolest byla v sedmém nebi. Užívala si tu blízkost, jeho vůni, jeho dotyky…tato situace se už nikdy nebude opakovat a ona si toho byla moc dobře vědomá…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adam Adam | Web | 24. ledna 2007 v 21:09 | Reagovat

čau pls dej mi hlas tady v anketě jsem adam jestli mi dáš hlas děkuji moc

http://crespo9.blog.cz/0701/3-kolo-souteze-o-nej-sportovni-blog

2 Hornet Hornet | E-mail | Web | 19. června 2007 v 20:29 | Reagovat

Tak takhle povídka se mi začíná líbíit víc a víc :))

3 Jarek Jarek | 27. srpna 2015 v 11:08 | Reagovat

Plastová okna s kováním:

http://www.plastikov.cz/produkty/plastova_okna_kovani_invisible

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama