11.kapitola - Poslední válka

24. ledna 2007 v 21:15 | Samantha |  A na nás slunce nesvítí...
Snažil se na ni nemyslet a časem se mu to i podařilo. Vždy když ji spatřil, okamžitě zatlačil jakékoli vzpomínky či pocity do hlouby svého nitra a navenek se tvářil chladně a odměřeně.
Hermiona se chovala naprosto stejně. A poslední válka byla čím dál blíž…

Postupem času z Bradavic zmizely i ty zbytky štěstí, které tam bývalo i po Brumbálově smrti, a nahradily jej bolestné zprávy o dalších úmrtích a napjaté očekávání posledního souboje mezi dobrem a zlem…
A potom jednou válka vypukla. Nebe bylo šedivé jako to, co se neodvratně blížilo…
Za stranu dobra nastupovali ti nejlepší, mezi nimi samozřejmě Harry Potter, Ron Weasley, všichni učitelé a Hermiona…
V čele smrtijedů stál Voldemort, Avery, Malfoy a…Severus Snape…
Pohledy Hermiony a Severuse se střetly. Z jejího šlehaly blesky, jeho byl ledový a nečitelný.
Každý s někým bojoval, první lidé padli k zemi a válka nekončila. Uprostřed toho zmaku spolu soupeřil Voldemort s Harrym. Harry byl unavený ale odhodlaný a Voldemortovi pomalu docházela trpělivost. Snape právě bojoval s Kratiknotem a Hermiona s Dolohovem.
A potom najednou stanuli proti sobě…
"No tak, vzpomeňte si co jsem vás učil, Grangerová!?" mířili na sebe.
"Já…" v očích měla slzy.
"No tak, jsem přece jenom odpornej smrtijed, tak mě zabijte!" křičel.
"To nejde…" sklonila hůlku.
"Přece se teď nevzdáte Grangerová!" snažil se ji vyprovokovat.
"Ale já přece nemůžu zabít někoho…" Nenechal ji to doříct:
"…kdo zabil Brumbála?" otázal se s typickou ironií v hlase.
"Ne…někoho koho miluju…" z očí jí vytryskly dlouho zadržované slzy…
"Hermiono!" křiknul najednou Severus a vrhnul se před ní. Zasáhnul ho nějaký blesk.
"Né!" vykřikla Hermiona, když si uvědomila co se stalo a sesunula se k němu na krví rozmáčenou zem.
"Teď ne Severusi, teď ne! Prosím!" vzlykala.
"Hermiono…" pousmál se bolestivě. "Dokaž že jsem…že jsem nezemřel…zbytečně…dobro…musí…zvítězit…" zavřel oči.
"Ale vždyť ty nezemřeš…to mi nemůžeš udělat!" držela ho za ruku.
"Seber se Grangerová…" pousmál se.
"Ne…bez tebe nechci vyhrát…" její slzy dopadaly na jeho zkrvavenou hruď…
"Ale nic jiného ti…asi nezbude…" mluvení mu činilo čím dál větší potíže.
"Ne, pane bože ne…Severusi no tak, prosím…"
"Promiň…musíš ještě vědět…že …vždycky jsem tě miloval…" a jeho bledá ruka klesla na zem.
"Ne!" křikla. Věděla, že je pozdě…A v tom se temné nebe roztáhlo a sluneční paprsky dopadaly na bojiště. Uprostřed mrtvých těl stál vysílený Harry a na krví potřísněné zemi zbytek Voldemortovy někdejší síly. Dobro zvítězilo…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Edana (sos) Edana (sos) | Web | 25. února 2007 v 20:19 | Reagovat

Ahoj Samantho,

vím, že když jsi mě na svůj blog zvala jako Danae,  možná jsi uplně nepočítala s tím, že jsem přijdu jako Edana, ale slibuju, že budu hodně přátelská a pozitivní :) Nebude to ani tak těžké. HG/SS shipera prostě vždycky potěší, když potká spřízněnou duši, očividně zamilovanou do týchž postav a snažící se psát je skutečně s láskou.

Na téhle povídce je to krásně vidět. Odráží se na ní velká čtenářská zkušenost s (nejen českými?) povídkami o tomto páru i snaha dopřát jim jejich chvíle štěstí a přitom nepustit z rukou jejich charakterizaci. Myslím, že se ti je podařilo vykreslit moc pěkně – Hermiona je možná v první kapitole ještě trochu moc frackovitá, ale v dalších je to uvěřitelné dospívající děvče nešťastně zamilované do svého profesora. A tvůj Snape, „drsňák s měkkým srdcem“, mě skutečně dojímal.

Tvojí další silnou stránkou jsou dialogy, zvlášť ty romantické. Zejména úderné „poslední věty“ vždycky na konci kapitoly člověka bez váhání přesvědčily, že má číst dál. A do třetice – píšeš velmi půvabné poooooomalé kontaktní scény, s kterými se jinak v české ff moc lidí nemaže. Dech na rtech a kradmé dotyky a spol. jsou silná munice a ty jí využíváš dobře.

Co jsem na téhle povídce trochu postrádala, je trochu silnější zápletková kostra, o kterou by se dal romantický příběh opřít. Mám totiž takovou teorii, že romance je ve své podstatě podobná vinné révě – sama o sobě dokáže růst a držet pohromadě jen do určité výšky, pak už potřebuje pevný sloup zápletky, jinak se rozběhne po zemi a splaní. Přitom samotná zápletka může být prosťoučká jako holý klacek (Hermiona se vsadí se spolužačkami, že jí dá Snape do konce školního roku pusu) i silná a košatá jako strom, s jehož větvemi se nakonec nerozdílně proplete (Hermiona se rozhodne stát se Smrtijedem, aby pronikla do Voldemortova štábu a zjistila, co se stalo se Snapem, o kterém už nikdo měsíc neví). V „A na nás...“ sjednocující zápletku trochu postrádám. Respektive jsou tam náznaky hned několika, ale žádná není tak úplně rozpracována. Slouží hlavně jako mosty od jedné pěkné romantické scény k druhé. Za nejsilnější a nejslibnější z nich pokládám tu v kapitolách 8 až 10, totiž nápad s dvojitým lektvarem zapomnění a důsledky jeho užití.

Podobně je dobré si hlídat logiku časovou a prostorovou. Ve tvé povídce je sice Brumbál mrtvý, ale Snape přitom zůstává v Bradavicích a Lucius si vesele běhá na svobodě – jenže tyhle informace se bez logického vysvětlení vylučují. Bylo by asi lepší se buď přiklonit k čistému AU – tedy nepočítat s Brumbálovou smrtí – nebo se naopak přesněji přidržovat kánonu.

A na závěr drobné upozornění typografické: navazuje-li za přímou řečí další věta, končí přímá řeč jen čárkou a věta za ní začíná malým písmenem. „Asi nějak takhle,“ zakončila své trapné poučování Edana.

Snad jsem tvého laskavého pozvání příliš nezneužila a snad ti něco s mých slov přijde použitelné. Já četby této povídky rozhodně nelituju a jsem zvědavá na další :)

Edana (sos) aka Danae

Diskutovat s Edanou lze zde: http://www.sosaci.net/diskuse//index1.php?action=vtopic&forum=46

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama