Přemýšlím

30. listopadu 2017 v 23:04 | Samantha |  Já a blog
Přemýšlím, kdy jsem se vzdala představy šťastného života tak,jak jsem si ho představovala dřív, a rozhodla se "ho vyměnit za drobný", jak říká moje máma, když mluví o svém životě.
Kdy jsem představu naplněného láskyplného vztahu vyměnila za chvíle chtíče a pár pokřivených vztahů se svými bývalými.
Kdy jsem se začala smiřovat s tím, že přátelství někdy nevydrží, lásky odumřou, rodiny se rozpadnou a všechno dobré skončí?

Myslím, že když se stala TA událost, jsem tento názor poprvé doopravdy vzala za svůj. Do té doby jsem tyhle řeči slýchala od ostatních v kombinaci s údivem, že já to tak nemám. Jak je možné, že pořád věřím v dobro světa, v Lásku...

Věřila jsem. Říkala jsem si, že přeci musí existovat Štěstí, Spokojenost, Vzájemnost, Láska... A neříkejte mi, že to najdu v sobě, protože ano, najdu a každý den se snažím to aspoň chvíli vnímat. Ale je to půlka. Je to Jin. A já potřebuji, nebo spíše přála bych si, tu druhou polovinu. Jang.

Všichni říkali, jak jsem naivní. Jak tenhle svět není pohádka. No, není. A já na to právě přišla. Je mi necelé "půlstoletí" a zjistila jsem, že svět není "Nice".

A nějak nevím, co s tím.
 

Z posledních pocitů

11. listopadu 2017 v 11:21 | Samantha |  Já a blog
Někdy si říkám, že všichni to prostě zkoušíme. Vyplňovat tu prázdnotu, která přichází zákonítě po prvních nevydařených vztazích, po prvních skončených přátelstvích, po prvních bolestivých zkušennostech, zradách a šrámech...
A někomu se to daří více, někomu méně a někomu více-méně.
Ale všichni ji v sobě máme. Sedí někde v zákoutí naší hlavy a čeká na vhodnou příležitost, aby nás mohla ovládnout. Když jsme moc unavení. Moc opilí. Moc sami. Moc přetažení. Nervozní. Vyděšení.

Pak přijde a ovládne zbytky vůle. A najednou se najdeme sedět ve vaně pod horkou vodou a v záchvatu pláče. Protože takhle to prostě vypadá.

A další den už zase poctivě, jak mravenečci, zaplňujeme nová objevená potrkaná místa v duši. Přáteli, kteří zůstali. Rodinou, která se zrovna rozhodla zůstat a nerozpadnout. Jídlem. Knihami. Filmy. Sportem. Vírou. Čímkoli, co se tváří jako úříjemná činnost zaplňující mysl, city, tělo. Zaměstnat se a nevnímat, že vzdáu v koutku čeká TA věc na svou chvíli.

Tolik otázek "Proč?"

4. listopadu 2017 v 1:04 | Samantha |  Já a blog
Mám na svůj život tolik otázek, které začínají slovem "Proč".
Někdy se odpověď zjeví až ve chvíli, kdy už se přestanu ptát.
To potom se sama vynoří a zapadne na své místo do mozaiky, kterou mám předpřipravenou na své zdi jménem Život.
A někdy se odpovědi vůbec neobjeví.
Dřív mě otázky "Proč" vysloveně tížily.
Poslední dobou se jimi snažím tolk nezabývat, ale někdy, když mám volný večer a přemýšlivou náladu, procházím třeba staré fotky nebo si v hlavě "pouštím" vzpomínky...to potom ty otázky, které jsem mnohdy předtím i zapomněla, vyvstávají znovu a mnohdy ještě naléhavěji.
Vždy se týkají něčeho jiného, někdy vztahů, někdy mne, někdy jiných konkrétních lidí, někdy života obecně...
Občas objevím nějaké nezpracované téma nebo třeba zbytečný naučený model, která mi ztěžuje život. Tam se pak pokouším pracovat na změně či zlepšení.
A někdy jsou to jen místa, na nichž se časem usadily pavučiny a prach.
 


O překonání "nepřekonatelného"

27. října 2017 v 22:44 | Samantha |  Já a blog
Nejhorší a zároveň nejlepší věcí na tom, když se Vám v životě stane něco, o čem jste dříve byli přesvědčeni, že byste nemohli ustát, zvládnout, překonat či unést, je to, že když to pak přijde a vy z toho vyváznete, je to uvědomění, že jste to přežili. Protože potom se začněte cítit silnější než kdy dřív. A z té síly pak žijete, od té doby je ona tím, co vám pomáhá překonávat těžší situace či nejasné postoje. Ta síla se stane Vaším zdrojem energie. Stane se Vámi...

Panicke ataky

19. října 2017 v 22:29 | Samantha |  Já a blog
Všechny ty veci, které se mi staly, na mě mají jeden nedobrý dopad. Kdykoli se mi stane něco dobreho a pěkného, dostanu panickou ataku. Prostě záchvat paniky, strachu. Prostě my podvědomí tuší, že dobře věci nemívají dlouhého trvání. Jak moc jsem dřív tímto názorem pohrdala. Pohrdala jsem jim, protože jsem dokázala být tou dobrou věci, která trvá a vadilo mi, když tomu druzí nevěřili.... Dnes je situace složitá. Jestli jsem dobrá? Těžké posoudit. A co se trvání týká, to závisí mnohem více na okolnostech než me vůli...

Ať se cítíte šťastní bez panickych koncovek.

Samantha

Nová práce, nové výzvy, staré návyky

11. října 2017 v 21:54 | Samantha |  Já a blog
Posledních pár dní se mi jako zpětná vlna vrací bolesti a strachy, které už jsem jednou překonala. Jako bych si teprve teď dovolila je prožívat. Tolik jsem se bála, že se bezprostředně po tom zlomovém zážitku složím a zhroutím na milion kousíčků a nikdo už mě neposkládá, že jsem zatla zuby a držela se pohromadě, až jsem tomu sama uvěřila. Odsunula jsem to, co jsem myslela, že má přijít - dlouhodobá deprese z otřesného zážitku, přejídání, spavost, vyhrocené pocity a útlumy na střídačku.... a to vše na mě jde až teď, pravděpodobným spouštěčem je při tom špatné počasí. Alespoň to na něj můžu svádět. Mít "podzimní depku" nebo odborně "sezonní depresi" je přece tak cool. Fuck it.

A pak taky je tady ta záležitost, že konečně nastoupím do práce, Minulý víkend jsem měla promoce, což jsem ustála, ačkoli jsem se necítila tak krásně a slavnostně, jak bych se bývala cítila, kdyby se nestala ta věc před pár měsíci... ale kdyby-chyby. Prostě jsem dokončila studium a je ze mě "velká paní magistra" a konečně teď v polovině měsíce to vypadá, že nastoupím do práce. Mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem si zde na blogu zoufala, že nastupuji na gymnázium a mám kolem mnoho hezčích a vyspělejších spolužaček (protože to bylo vše, co bylo tak důležité :D )... A teď jsem tady, mám po vysoké škole, po mnoha, dovoluji si tvrdit velmi těžských životních zkouškách, a opět stojím na začátku. A přiznám se, že místy cítím v zákoutích své duše i staré strachy a nejistoty jako ta malá holčička, co měla jít "na velké gymnázium". Ale zároveň narozdíl od ní tak nějak vím, že to zvládnu. Ne proto, že bych byla nějaká super skvělá. Ale prostě proto, že jsem zvládla horší věci, než nástup do nové práce. Tak si držím palce chvílemi se i těším na novou kapitolu svého života, možnost vlastních příjmů vyšších než pár stovek a případného budoucího osamostatnění od mamky, s níž zatím stále bydlím, byť mám opravdu hodně vlastního prostoru.

Vytěsnila jsem ze svého srdce mnohé tužby, které jsem dříve velmi intenzivně pociťovala, a tak mám teď mnoho místa na nové i staré přátele, pejsku, čtení knih a za pár dní pravděpodobně i nových informací z práce. Musím přiznat, že zatím kromě občasného neurčitého pocitu prázdnoty to zvládám velmi dobře, ale obávám se o to, jak dlouhé bude mít mé zvládání trhliny. Občas se mi zasteskne po tom pocitu "být s někým". Ale vždy se mi pak vybaví, co vše to mlže způsobit a ta chuť mne povětšinou přejde. Hezky mě to poťapalo. Snad to tak nezůstane napořád. I když kdyby ano, tak ta poměrná netečnost k vztahovosti vlastně není úplně špatná. Jak říkám, mám najednou hodně prostoru. Když si vzpomenu, jak byla vztahovost alfou a omegou mého života až doposud, docela mě zaráží, že mám vůbec nějaké přátele a další záliby, neboť jsem tím byla přímo posedlá. Takže ano, i hodně silné a bolavé životní lekce vám mohou něco dát a většinou i dají a naučí.

Hodně štěstí.

Samantha

Pár let

1. září 2017 v 10:15 | Samantha |  Já a blog
Už je to pár let, co jsem zavítala na svůj vlastní blog. Dokonce dostat se sem byl velice slušný oříšek, protože jsem si nepamatovala heslo ani k tomuto blogu, ani k emailu, jejž k němu mám přidružený. Nakonec jsem se sem však dostala a to s jediným úmyslem. Zaznamenat si po letech zase část svého života. I kdyby si to přečetl jediný člověk, je to víc než v co doufám. Tyto stránky již dlouhou dobu fungují jen jako archiv mých (lehce naivních) povídek na téma "fanfiction Harry Potter" a pak jako takový "jednou-za-pár-let-deníček".

A právě kvůli té druhé funkci jsem dnes tady. Abych sama sobě zanechala poznámku o tom, v jakém stavu se můj svět nachází v polovině roku 2017. Nelze ani slovy popsat, kolik ošklivých zkušenností mám za posledních pár let, a potažmo za posledních pár týdnů, za sebou. Přes to, nebo spíše právě proto, se cítím silnější než kdy dřív. Z mého života odešli lidé, kteří se rozhodli nestát po mém boku a soustředit se raději na sebe. A i když se zatím stále nemůžu zbavit ostnu hořkosti, uvnitř ve své Moudré části vím, že je to v pořádku. Je to jejich rozhodnutí, které tak cítí, a proto je to v pořádku. A mně bohužel jen u některých z nich trvalo dlouho si to připustit.

Teď však jsem volná a můžu jít dál. Bohatší o zkušennosti, o bolest, o pocity, které jsem netušila, že zažiju a které úzce souvisí s mou rolí tady na Zemi jako ženy. Věřím, že jednou ji naplním. Každopádně v současnosti má jiné úkoly a věřím, že se jich zhostím jak nejlépe dovedu. Strach je také v pořádku, ten pociťuji velmi často, protože vnímám zodpovědnost. A to je dobře. Díky tomu už nedovolím, abych sešla z cesty.

Poselství této zprávy je - nedovolte nikdy nikomu, aby na vás páchal zlo. A nemusí to nutně znamenat, že vám ten člověk CHCE ubližovat. Ale pokud to dělá, byť nevědomky, je třeba se tomu postavit. Mějte se rádi natoli, abyste tohle nikomu nedovolili. Možná to je klišé, ale je v něm ukrytá pravda - mějte se rádi tak, jak chcete, aby vás měl rád svět, a díky tomu nikomu nedovolíte, aby vás miloval méně.

Přišla jsem na to ve svých téměř 25 letech. Doufám, že mnoho z vás na to přišlo dříve.

S přáním všeho dobrého
Samantha

Reflexe mého života v jednom citátu

11. dubna 2014 v 8:26 | Samantha |  Já a blog
Již dlouho jsem nenapsala ani čárku. Přes to, nebo možná právě proto, že blog reflektoval větší část mého dospělejšího života, rozhodla jsem se sem napsat něco, co nejspíš vystihuje můj současný život. Nevím, jestli je to tak. V životě není nic, co víte, nikdy...
Přes to, nebo možná proto stojí za to jej žít a prožít naplno, i s tou neutuchající nejistotou okamžiků příštích a nevratností věcí minulých....
Dva citáty...

"Někdy je v životě nesmírně důležité věřit v něco většího, než jste vy sami."

"Být něčí první láskou je krásné. Být něčí poslední je důležité."

Věnuji je Tobě, Spiritku, pokud sem ještě někdy zavítáš. Nikdy jsem Ti plně nerozumněla a i když jsem Tě o to prosila, ani Tys nikdy nerozumněl mně. Přeju Ti, abys byl v životě šťastný a jsem ráda, že i to samé evidentně přeješ Ty mně. Vždy Tě budu svým způsobem milovat...přesně, jak jsem slíbila.

...zdravím.

10. ledna 2014 v 19:23 | Samantha |  Já a blog
...všichni, kterým chybí mé povídky - moc vám děkuju. Díky tomu mám pocit, že něco umím, že jsem na něco snad i talent od přírody ;).

Jak asi mnozí víte, studuju teď na VŠ a chodím do práce, takže když přijdu domu, jsem vyřízená. A pokud náhodou mám sílu, místo povídek se mi
hlavou honí mé vlastní příběhy a problémy.
Poletuje tam neskutečné množství věcí, ale bohužel nejsou v duchu tohoto blogu. Týkají se mého osobního života a blokují mne v mnoha směrech. A evidentně bohužel i ve psaní.

Možná se to změní, možná nikoli...

Každopádně děkuju ještě jednou těm, kdo zde zanechali byť i jediný komentář.

Sam.

11. kapitola

24. září 2013 v 11:45 | Samantha |  Blindness
Snad se vám bude líbit =) Věnuji Spiritovi za včerejší večer =)

Kam dál